BIGOTNOST
Bigotnost
zdroj: www.TWR.cz
Otázka: Co to znamená, když se o někom řekne, že je bigotní?
Nedávno jsem si vytáhl z knihovny knihu "Umět přijmout vlastní život" od Józefa Augustyna a Lucyny Slup. V úvodní kapitole, která se jmenuje "Projevy nesouhlasu s vlastním životem" je vedle sebevraždy uvedeno mnoho způsobů, jimiž člověk kompenzuje vlastní nepřijetí. Je to bojácnost, vychloubačnost, nesmělost, hněv, masky, bigotnost, životní postoj, který se dá charakterizovat slovy: "spíše mít než být", napodobování, slepá poslušnost, perfekcionismus, útěk do samoty a racionalizace. Jsou to všechno prostředky, pomocí nichž zakrýváme sami před sebou a zároveň i před druhými bolestné tušení o sobě samých. Máme strach, že nás druzí v případě odhalení odmítnou. Proto nehledáme pravdu o sobě, vnitřní uzdravení, pravdu o skutečnosti, která nás obklopuje, ale snažíme se sama sebe přizpůsobit svému chápání skutečnosti. Jednou z podob nesouhlasu se sebou, kterou autoři v knize jmenují, je bigotnost.
Co je to "bigotnost"? Slovník vysvětluje toto slovo jako přehnanou zbožnost. Ovšem pro křesťana vyvstává otázka, zda je možno skutečnou zbožnost přehánět. Přesnější by asi spíš bylo říci, že bigotnost se projevuje přehnanými projevy zbožnosti. Literatura má několik typů bigotních lidí, ať už je to kalvínský farář v Hoggově románu Zpověď ospravedlněného hříšníka, anebo známý Moliérův Tartuffe.
Popišme si chování bigotního člověka: takový člověk považuje za velmi důležité dodržování všech náboženských úkonů a povinností, ať již se jedná o křižování, klekání, různé předepsané modlitby, posty a svátky, ale i důraz na oblečení, v němž se jde do kostela či shromáždění, pocit nezbytnosti zpívat pouze určité "zbožné a duchovní písně" z kancionálů, důraz na zbožnou a ctihodnou atmosféru při bohoslužbách, používání určitých slov ("Dá-li Pán..."), okázalá ignorace veškeré kultury, světské zábavy a vůbec všeho neduchovního. Jednoduše řečeno: bigotní lidé mají pocit, že je nezbytné vnějšími úkony dávat najevo svou víru, a většinou k tomu nutí i druhé.
Podstatou bigotního jednání je nejčastěji snaha využít náboženských praktik k posílení svého sebevědomí. U bigotních lidí cítíme jakousi vnitřní nejistotu a z ní plynoucí potřebu stálé sebeobrany vlastních zbožných projevů a stálých útoků na ty, kteří tyto projevy dostatečně nedoceňují, či je dokonce odmítají, anebo praktikují jiné. A tak se u bigotních lidí setkáváme s neustálými útoky na všechny kolem - na křesťany z vlastního společenství, na křesťany z jiných církví a denominací (kteří často za křesťany ani považování nejsou, a proto by je bylo nejlépe vůbec fyzicky odstranit) a potom na lidi nevěřící. Bigotní člověk vůbec nepřemýšlí o křesťanství jako projevu osobního vztahu člověka s Bohem. Pro něj je křesťanství souborem nauk, zbožných praktik a životním stylem prostým všeho světského. Při tom všem je bigotní člověk mnohdy velmi nedůsledný, jde-li o jeho vlastní pohodlí. Do kina by nešel a ty, kteří do kina chodí, považuje za nevěřící, ale na Esmeraldu na Nově se dívá s okouzlením.
Z toho, co bylo již řečeno, je jasné, že bigotní člověk vůbec neuvažuje o tom, že také druzí lidé mohou mít také svůj vztah s Bohem, který nemá nikdo právo posuzovat. Bigotní člověk totiž považuje za jediný možný způsob zbožnosti ten svůj, takže toho, kdo věří a praktikuje svou víru jinak či jen trochu odlišně, pokládá ve svém srdci vlastně za těžce chybujícího či dokonce za nevěřícího. Bigotní člověk si touto svou exkluzivitou vylepšuje sám před sebou i před druhými svůj obraz o sobě, zakrývá jí nedostatky své víry, vnitřní nejistotu a pokušení. Bigotní člověk nedosahuje totiž ve skutečnosti duchovního prožitku, proto je prázdný a nespokojený. Pokouší se tedy stavět svou "velikost a svatost" na vnějším konání četných praktik, protože netuší, že opravdové svatosti se dobírá člověk úplně jinak.
Bigotní člověk se pozná nejlépe podle toho, že jeho každodenní život, zvláště pak jeho vztah k bližním, je ve zjevném rozporu s vykonávanými projevy zbožnosti. Nedávno mi přátelé poradili téma pro Otazníky: Je pravda, že křesťany spojuje láska? Odpověď by prý měla být: Ne, křesťany spojuje nenávist. Jedněch ke druhým, k nevěřícím, ke světu a nakonec k sobě samým a - žel - leckdy i k Bohu. Kolik křesťanů, kteří se tváří ve shromáždění či v kostele zbožně a důstojně, kteří velmi střeží svaté tradice církve, zvláště pak důstojnost průběhu bohoslužeb a svaté pravdy, které učili už jejich otcové a dědové ve víře, se najednou promění v nenávist dštící nepřátele, narazí-li u druhého křesťana na odpor či nesouhlas s něčím, co je pro ně tak svaté! To není normální projev křesťana. Toho jeho Pán učí milovat nepřátele a činit jim dobře, bratry pak ctít a předcházet se vzájemně v úctě. Takový zlobný přístup k těm, kdo jsou odlišní, je právě projevem bigotnosti. Kolik bolesti vyvolal v různých společenstvích tlak bigotních jednotlivců na to, jak se mají mladí lidé projevovat, jak mají být oblečeni, jaké mají mít vlasy, co smějí zpívat, kam smějí chodit a jak se mohou modlit! Příznačné je, že těmito bigotními zákoníky jsou většinou ti, kteří jsou léta v církvi, a proto by měli mít Kristova ducha, měli by být plni tolerance, lásky a pochopení, zatímco oni nejsou schopni tolerovat ani sebemenší slabosti svých mladších sourozenců v církvi. Kde je zde duchovní růst? Znají tito lidé skutečně Pána, nebo jsou pouhými členy náboženské skupiny, jejíž barvy hájí se zbraní v ruce? A to nemluvím o nenávisti mnohých církevních představitelů, jestliže se setkají s odporem u nějakého samostatně myslícího křesťana, který odmítne jejich mocenský monopol i jejich "patent na náboženskou pravdu"! To není případ jen oněch farizeů v Písmu, ale mnohých předsedů a členů výborů, aliancí, společností, rad a konferencí, kteří vytvářejí církevní vysokou politiku, v níž obyčejný a prostý křesťan hraje velmi podružnou roli platícího diváka a přikyvovače. Smutným důsledkem bigotnosti vůdců i svatých ideologů a ideoložek je rozpad mnoha sborů a církví, v nichž mladší věřící už nedokáží unést tlak starých. Slyšel jsem však také o mnoha případech sborů, kde bigotnost byla hluboce zakořeněna v mladých, kteří násilně, agresivně a velmi nekřesťansky vnucovali např. charismatické projevy a praktiky lidem, kteří již mnoho let patřili do církve. Bigotnost není tedy jen výsadou starých a zkostnatělých, ale i mladých, "živých" a progresivních, kteří v zájmu hájení svých barev vidí v tom druhím soupeře a nepřítele, ale ne bratra, za něhož Kristus zemřel a který s Kristem zažíval hluboké zkušenosti už v dobách, kdy on ještě neuměl ani mluvit.
Velkým odhalením je skutečnost, že u bigotních lidí většinou chybí skutečná snaha přiblížit se Bohu a oslavit jej. Bohem se sice zaštiťují, ale jeho nároky a požadavky pro ně nic neznamenají. Vždyť slova o milování bližního více než sebe - pokud by byla brána vážně - znemožňují jakýkoli náboženský teror. Z křesťanství v pojetí bigotních lidí se tedy skutečně stává pouhá ideologie či prostředek k vlastní seberealizaci. Náboženství je tak zmanipulováno pro sobecké lidské cíle.
Bigotní člověk je vlastně nešťastný. Neví, co je pravá svoboda v Kristu, nezná bezvýhradnou lásku, nezná sílu pravé oběti a netuší také, jak nádherné je Tělo Kristovo. Je to člověk duchovně a mnohdy i duševně nemocný, člověk, který dosud nenašel cestu k sobě samému.
Komunistický režim vychovával k bigotnosti. Proto je v naší zemi tolik bigotních křesťanů. Hesla, doktríny, jednání podle zásady: Kdo není s námi, je proti nám. Ale také vnějškovost, proklamace, faleš, manipulování, lhaní do vlastních řad. A také nevzdělanost, strašný amaterismus, kde je s Biblí manipulováno stejně, jak bylo kdysi manipulováno s citáty z děl klasiků marxismu-leninismu.
Jaký je lék? Poznat Boha a nechat se od něj vysvobodit. Ježíš řekl obrovské zaslíbení Židům: "Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí." (J 8,31-32). Jak je potřebné, abychom poznali pravdu o svém náboženství, o svém vztahu s Bohem, o své lásce k druhým a nakonec i o sobě samých! To není hromadění znalostí, ale zjevení Boží milosti. Věřím pevně, že kdo skutečně chce, je do této pravdy uveden.
Závěrem musím přiznat, že i já jsem si prodělal svou bigotnost. I já jsem znásilňoval druhé v jejich vztahu s Bohem a nutil jsem jim svou představu o tom, jak musí křesťanský život vypadat. Dnes mohu jen prosit o Boží milost pro ty, jimž jsem ublížil natolik, že jsem je od Boha odradil.
